TPM - Mlíko kvasí....

Aneb co všechno nevypadne z tý mojí kebule....

bez titulku

Už je to dlouho co jsem si sem naposledy zapsal něco o tom, co se mi v životě děje. To proto, že se toho dělo příliš mnoho a já nebyl cestujícím ve vlaku, který svůj život sledoval z okénka, ale byl jsem vlakem samotným, ubíhající krajinou. Věci se děly a já je nestačil vnímat, natož reflektovat. Ale čas od času je potřeba zastavit a ohlédnout se zpět. Zvolil jsem trochu netradiční formu, ale snad bude aspoň trochu čtivá a ne-příliš osobní.

„Člověk se cítí nejvíc na živu, když krvácí.“

Je zatraceně těžké přiznat si, že ve finále jste v tom sami – hlavní hrdinové příběhu, který je třeba dohrát až do konce. Přiznat si, že jste se zmýlili v tom, v co jste věřili. Přiznat si, že svět kolem vás přesahuje vaše vlastní sny a vize…na druhou stranu, jen to, co je opravdu těžké, vás někam posouvá. Jen díky tomu, můžete jít dal a posunout svůj život za další hranici. A tak já, ačkoli jsem přišel o spoustu iluzí, ačkoli jsem se musel znovu naučit být sám se sebou a znovu najít vlastní sny a vize, jsem hrozně moc rád, že se to stalo a neměnil bych.
Ze začátku přišlo zoufalství, cítil jsem se, jako kdyby mi někdo odoperoval půlku těla i půlku duše a já to bezvýsledně hledal na dně lahve…a ono tam nic nebylo. Pak přišel výsměch – fáze snad ještě zoufalejší – kdy se koukáte sami sobě do očí a jediné co vás v myšlenkách přepadá je neodbytná potřeba smíchu, který není od srdce. V takové chvíli nepřejete lidem dobré věci…
A pak, někdy ráno, když zrovna vyjde slunce nebo večer při rozmluvě s přáteli to přijde – poprvé – smíření – cesta vede dál a pro nové věci je třeba opustit ty staré…
Od té chvíle je to jako na houpačce – zoufalost, výsměch, smíření, zmatek, pohoda – pořád dokola, nahoru a dolů. Jste jako pobřeží neustále zaplavované přílivem pocitů, vzpomínek a věčně se vracejících snů. Až teprve čas – ano, přesně ten čas, kterému jste se na začátku vysmívali do očí – zpomalí houpačku jako pečlivá matka, učiní z vás skálu o kterou se vlny rozráží a přinese nový, svěží vítr, který napne plachty vaší bárky. A vy cítíte život. Pulzuje celým vaším tělem a nenechá vás spát. Toužíte a lačníte po nových věcech, nových zážitcích, nových lidech a jejich příbězích, slovech, dotecích. Hltáte krev života plnými doušky a je vám krásně. Závislost na starém vyměníte za závislost na novém. Jste skálou v rozbouřeném moři a když si nedáte pozor, občas se o vás nějaká plachetnice v bouři rozrazí a námořníci utonou.
V takovou chvíli je čas na krátký příběh vypovězený starcem na břehu moře…příběh o zrcadle, které na dně oceánu, kde neběží čas a život se tam zastavil, hlídají krásné Nymfy. Stejně tak ho člověk může nalézt na dně své duše. Kdo se do něj podívá, uvidí skutečnost, takovou, jaká je…
A tak zpomalíte, ztišíte bouři, skočíte do hlubin a plavete ke dnu. Na dně vás obklopí krásné Nymfy a postaví před vás zrcadlo s tím, že jakmile se do něj jednou podíváte, už nikdy ten pohled nebudete moci vzít zpět. Ale ve vás už není žádný strach, tak se podíváte – a spatříte sami sebe. To není žert mořských krásek, to je skutečnost.
Když pak sedíte na pláži a přemýšlíte o tom, co jste viděli, zapadá slunce a nejde tomu zabránit – to je skutečnost. Vyjdou hvězdy, které znáte a přesto přinesou novou inspiraci – skutečnost. Ráno vás vzbudí déšť, který všechno smyje – a už nejste bárkou, skálou ani starcem. Jste člověkem plným hvězd. Člověkem, který uvnitř sebe sama našel to nejcennější. Tu část, kterou mu kdysi někdo ukradl. Ale kdy to bylo? Ten příběh už k vaším uším doléhá jen jako ozvěna…
Pan výpravčí už mává a je třeba jet dál. Kam? To záleží na vás…třeba to poslední údolí vypadalo překrásně.:)

trvalý odkaz :: komentáře (5) :: Ohodnotit spot
24.08.2009, 0:32:00

Témata

Odkazy

Archív